Marionette

8. března 2015 v 10:42 | Ame |  Short stories
Tak jsou konečně prázniny a já mám chuť sem něco napsat :)) (předem se omlouvám za svou gramatiku)



Ještě si pamatuji na ty chvíle, kdy mě majitel poprvé koupil ve starožitném obchodě. Když jsme dojeli dom, uviděla jsem všude viset nablýskané loutky všech velikostí i druhů. Všechny pokoje jimi byly vyplněny, ale co mě nejvíce zaujalo, byl pokoj ve kterém byly jedny nádherné šaty. Byly černé s dlouhými rukávy a s kapucí. Ano, nebyly obvyklé právě naopak, byly zcela jedinečné. A proto mi tak padly do oka. Položil mě na dřevenou stoličku a začal mi je oblíkat. Byly tak pohodlné. -Poté mne pověsil na stěnu a deno deně se o mě staral. Až jednoho dne velmi onemocněl a přitom měl velké finanční problémy. Zemřel....Po několika letech do toho starého domu někdo neznámý vešel. Byla to mladá okouzlující paní. Na venek vypadala opravdu mile, ale opak byl pravdou. Vzala ze stolku ty nejtupější nůžky a začala stříhat neviditelné provázky, které byly omotané okolo mých končetin a úst. Jakmile ušmikla poslední provázek, spadla jsem na zem jako bezcenná hadra. Bolelo to. -Zvedla mě ze země a hodila do své páchnoucí voňavky. Rozbila mi jedno skleněné oko. Když mě konečně vytáhla, dýchalo se ještě hůř. Její dům byl tak navoňalený, že se mi z toho chtělo až zvracet. Znova mě prštila na zem. Přistáa jsem těsně před jednou holkou. Byla to taková ta maminčina princeznička. V tu dobu jsem byla ráda, že nevidím na jedno oko, jinak bych se asi zabila, vidět ji v plné "parádě". Když mě viděla, popadla mě za nevelký pramen černých vlasů a hodila mě o zeď, aby se ujistila, že nejsem nějakej shit. Zabolelo to. Zvedla mě znova ze země a šla se mnou přes kryšťálově vyzdobenou chodbu do svého nemalého pokoje. Zděsila jsem se. Myslela jsem si, že to bude takové neviné dítě, které jen potřebuje lásku, ale nebylo tak. To dítě mělo na zdech vyvěšené panenky propíchané a zničené skrz na skrz. Slyšela jsem, jak mi volají o pomoc. Brečela bych z toho, kdybych měla lidské oči. Hodila mě do skříně a někam odešla. Po nějaké době jsem slyšela prásknutí.---A od té doby se nikdy nevrátila. Bylo mi jí líto i přes tu chvilku bolesti co jsem s ní zažila. Přeci jen to byl člověk s city. Zůstala jsem tam sama. Mezi všema těma křikama jiných. ,,Pomoc..." vyslovila jsem. Někdo mě chytil za ruce a vytáhl mě z té páchnoucí skříně. Kdo to byl, ptáte se? ,,Pšššt, to já Smrt....."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karlička Karlička | Web | 27. března 2015 v 15:22 | Reagovat

OMG. úplně mi z toho běhalmráz po zádech a ten konec je nejlepší. Fakt super článek 5*

2 takamura-nerurin-miku takamura-nerurin-miku | E-mail | Web | 29. března 2015 v 10:45 | Reagovat

eh...arigato karličko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama