Life isn't fair

21. ledna 2016 v 19:48 | Nerurin |  Short stories
Zdravím!
Jelikož jsem se rozhodla zprovoznit blog, aby byl aktivnější, tak jsem tu pro Vás přichystala další krátkou storku. Přibližně okolo jarních prázdnin mám naplánované vydání pokračování "My class", takže Vám prozatím budou muset stačit tyhle "short stories". Snad se Vám článek bude líbit a já se s Vámi loučím.
S pozdravem Nerurin

Ptáte se, jak mě tenhle malý roztomílý klučina sbalil? Odpověď je jednoduchá, vždy mě přitahovaly mé protiklady.
Potkal jsem ho v pokročilejších kurzech francouzštiny, kam jsem chodil navíc. V hodinách byl tichý a spořádaný jako robot.
Když jsme se spolu začali více bavit (což dalo dosti práce) výdali jsme se mnohem častěji.
Jelikož i se mnou se stále styděl, vedl jsem ho jen na místa, kde by nás nemohl nikdo sledovat či odposlouchávat. Například do knihovny nebo do parku. Párkrát byl i u nás. A po dlouhém roce čekání, než se více otevřel, mě pozval k sobě domů on.

Až po tom nemírně dlouhém roce jsem zjistil jeho pravou identitu. Byl zrovna posledním rokem na vysoké, zatímco já na výšku teprve šel. Žil sám už před tím, než maturoval, protože mu matka zemřela když mu bylo deset na rakovinu a otec o rok později na dědičnou nemoc.
On poté pár let žil s tetou a později se odstěhoval kvůli výšce a zároveň nechtěl přidělávat své tetě vyšší výdaje. Našel si i dobře placenou brigádu a učivo zvládal na výbornou. Koupil si za to dokonce i housle a klavír, na který mi zahrál, když jsem se k němu před jedenáctilety nastěhoval.

Hrál na oba nástroje jak nejvyšší bůh hudby. Jeho první sklatba co mi zahrál byla Canon in C (dur) od Ludwiga wan Beethovena na oba nástroje. Na svou smutnou minulost byl natolik nadaný, že jsem ho začal litovat, že nezažil lepší minulost tak i budoucnost.
Oproti jeho znalostem jsem byl já velká nula. Často jsem chtěl náš vztah ukončit, jenže kdž jsem pomyslel na to, jak by mi bylo a navíc, když viděl mou tvář bez úsměvu, objal mě a šeptal mi do ucha nádherná slova. Že se když neopustím já jeho, tak on neopustí mě. Nikdy.

Míval jsem pocit, že bývá častěji ten dominantnější on než já. Proto jsem se rozhodl se kvůli němu zlepšit a tak jsem si hned po vysoké našel práci.
Byl jsem model pro sportovní oblečení díky čemu jsem výrazně pomáhal svému příteli s nákupem nástrojů či pomůcek v jeho kariéře hudebník. Měl hodně lidí, kteří je dočista nenáviděli, ale on i tak nepřestával. Získával si ím dál tím víc můj obdiv, respekt a lásku. Každý den jsme si po příchodu domů měli co říct a navíc měl i dost času na to, aby mi mohl zahrát sklatby, které složil.
Když jsem je poslouchal, přišly mi den ode dne veselejší. Rytmus se z pomalého změni za necelý mesíc na rychlou hravou melodii.

Když jsme oslavovali jeho 30-áté narozeniny, zárl mi po pěti letech tu nádhernou sklatbu stvořenou úžasným skladatelem Beethovenem. Tahle sklatba se stala naším symbolem lásky, která měla podle dohody trvat napořád.
Nevěra mezi námi neexistovala. Staral jsem se o něj jak nejdražší drahokam na světě a i on se po letech změnil. Usmíval se každou minutu a jeho úsměv mi vpaloval do srdce život. Donutil jsem ho se rozmluvit a když si zvykl, že ho nutím se zapojit do řeči často začínal konverzaci i sám. Zatímco v noci za nás mluvila těla. Vzájemné doteky na kůži a hravé jazýčky nepotřebovaly slova. Přítomnost stačila.

Ale ve svých 36 letech onemocněl. Vydržel půlrok se mnou. Každým dnem mi vyznával lásku a omlouval se za to, že porušil náš jediný slib. Já jsem pouze byl při něm a lásku mu oplácel. I když jsem mu řekl, ať se neomlouvá, přišli na řadu argument proč se omlouvá. Den ode dne na jeho tváři padalo čím dál tím víc slz. Dýchalo se mu špatně a jeho končetiny chably jako jeho tlučící srdce.
Nakonec mi umíral v náručí. Jeho tvář byla mokrá nejen od jeho slz, ale i od mých a v pozadí hrála ona sklatba. Jeho tělo chladlo a chladlo až nakonec bylo chladné jak led až nakonec na poslední dech svého života řekl:

,,Děkuji ti..."



(K povídce: Mým cílem bylo zachytit to, že život není spravedlivý, jak jste už jistě pochopili z názvu. Chtěla jsem zkrátka poukázat na to, že rozmazlení parchanti a lidi, co si nezaslouží na tomhle světě být mají blažený život a nevinní lidé, kteří pomáhají i když na tom sami nejsou dobře, jsou milý a nerozmazlení mají život velmi bídný.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama